Výdaje na obranu České republiky

10.01.2019 09:50

Jaké, jak vysoké výdaje na obranu by měla mít Česká republika? Měly by dosahovat oné často zmiňované úrovně 2% HDP? To jsou otázky, které se v České republice v posledních letech hodně objevují – a to nejen v odborných kruzích, ale i mezi širší občanskou veřejností. Tato problematika navíc vyvolává velmi silné emoce. Jedna strana prosazuje radikální zvýšení vojenských výdajů na 2% - a to pokud možno co nejdříve, bez jakékoliv diskuse (především pravicová opozice). Jiní zase odmítají jakékoliv zvyšování výdajů na obranu a volají spíše po jejich snížení (KSČM). A jak to obvykle bývá, fakta se v této diskusi poněkud vytrácejí. I proto možná stojí za to se nad touto problematikou hlouběji zamyslet.

 

Výdaje na obranu v minulosti

Především je třeba si uvědomit, že tyto debaty nejsou žádnou novinkou, a táhnou se historií lidstva už od jeho počátků. A týká se to i České republiky, českých zemí. Lze ostatně připomenout, že i odpor vůči rostoucímu militarismu někdejšího Rakouska-Uherska výrazně přispěl k etablování samostatného Československa. A také v meziválečném Československu bývala otázka vojenských výdajů předmětem rozsáhlých a velmi vášnivých diskusí.

Snad nejvíc byla problematika vojenských výdajů a jejich vztahu k ekonomické síle státu zkoumána za tzv. studené války (1946-1989), kdy se stala i předmětem vážných vědeckých studií. Do jisté míry to bylo dáno zkušenostmi z druhé světové války, kdy účastnické státy musely mobilizovat všechny své síly – vojenské, ale i ekonomické – a to až na samý kraj svých možností. A v některých případech i za tuto mez. Mimořádně vysoké válečné výdaje dokonce způsobily, že i pro některé vítězné státy byla vyhraná válka jakýmsi Pyrrhovým vítězstvím. Typickou ukázkou je Velká Británie, která se kvůli válce vysoce zadlužila a jejíž ekonomika byla válečným úsilím natolik deformována, že se vzpamatovávala po celá desetiletí. Mnohé státy, připravující se na třetí světovou válku, se chtěly této zkušenosti vyvarovat – a chtěly být na podobné problémy aspoň teoreticky připraveny. 

Snaha zkoumat vojenské výdaje byla dána ale i specifickým charakterem studené války, během které nedošlo k plánovanému otevřenému ozbrojenému střetu - a pozornost obou soupeřících stran se soustředila spíše na samu přípravu na válku; na intenzivní zbrojení, které se v případě některých států dostávalo do až absurdních rovin. Klasickým příkladem je Sovětský svaz, který podle ruských zdrojů na zbrojení vydával 20-25% svého HNP na zbrojení – a podle nejnovějších výzkumů tato čísla byla ještě vyšší. Vysoké byly ovšem i výdaje dalších socialistických zemí, a to včetně bývalého komunistického Československa. Vojenské výdaje ČSSR se tak běžně pohybovaly kolem 5% HNP, přičemž nezahrnovaly např. investice do zbrojního průmyslu. Celá řada dalších výdajů vojenského charakteru byla navíc ukryta do kapitoly jiných ministerstev, případně i jednotlivých státních podniků. Pokud bychom započetli i tyto výdaje, výdaje na obranu ČSSR by se pohybovaly mezi 6-7% HNP, v některých letech i více! A zde je nutno podotknout, že i vysoké vojenské výdaje byly jednou z nejzávažnějších příčin (byť samozřejmě ne jedinou) ekonomického úpadku komunistického Československa.

  tanky T-72 Československé lidové armády na přehlídce v roce 1985 / foto: K. Cevarom / CC BY-SA.3.0

 

Obdobné zkušenosti ale zaznamenaly i západní státy, které také musely na obranu vydávat značnou část svých příjmů (byť procentuálně většinou nižší než u socialistických zemí) a které vzhledem k svému demokratickému charakteru navíc musely klást mnohem větší důraz na úspornost, na transparentnost svého hospodaření. Svou roli zde navíc sehrálo i známé mírové hnutí šedesátých let, hnutí hippies atd., které vojenství a vojenské výdaje velmi kritizovaly. Ale i tradiční, demokratické strany včetně stran konzervativních si dobře uvědomovaly, že zbrojení nelze navyšovat donekonečna, že nelze splnit vše, o co si ozbrojené síly řeknou. Jejich přístup ale vycházel z rovin spíše racionálních, pragmatických. Byla proto hledána jakási optimální míra vojenských výdajů, tj. úroveň, kdy vojenské výdaje zajišťují obranyschopnost daného státu, ale na druhou stranu neohrožují jeho ekonomickou prosperitu.

Nutno říci, že tyto teoretické diskuse byly velice široké a dlouhé - a de facto trvaly až do let devadesátých. Obecně se ale dá říci, že za jakousi mezní hranici, kdy už dochází k deformaci ekonomiky; k uzbrojení, kdy vojenské výdaje začínají ohrožovat nejen ekonomickou prosperitu, ale i samotnou podstatu ekonomiky, bývá považována hodnota 5% HNP.

Z doby studené války lze uvést i několik dalších zajímavých čísel. Onu hranici 5% HNP tehdy ze států NATO dosahovaly jen tři státy – USA (které ji jednu dobu i výrazně překračovaly), Řecko a Turecko. Tedy státy, jejichž výdaje i dnes patří v NATO k procentuelně nejvyšším. A je také nutno dodat, že ony vysoké výdaje Řecka a Turecka byly dány spíše vzájemným nepřátelstvím a nikoliv snahou nějak podpořit schopnosti NATO.

Většina států pak zbrojila výrazně méně. Pozoruhodný je příklad Francie, která měla v té době zákonem stanoveno, že její vojenské výdaje nesmí překročit 3,8% HNP, tedy poměrně výrazně pod onou hranicí 5% HNP. Francie schválně udržovala relativně nízké výdaje na zbrojení – a to i přes svůj velmocenský charakter, přes rozsáhlé angažmá ve svých bývalých koloniích atd.

Z kapitalistických států mimo NATO byl tehdy často zmiňován příklad Japonska. To dlouhodobě vydávalo na obranu pouze 1% HNP. Nicméně vzhledem k rychle rostoucímu HNP tyto výdaje v absolutních hodnotách dosahovaly postupně takové výše, že Japonsko dohnalo ve vojenských výdajích i Francii či Velkou Británii. Japonsko tak bylo protikladem komunistickým státům, které sice vydávaly značné procento národního důchodu na zbrojení, jejich ekonomiky ale klesaly a tak stagnovaly i samotné vojenské výdaje.

Zde je navíc třeba podtrhnout, že v tehdejší době se počítal převážně HNP, tedy hrubý národní produkt, zatímco dnes se počítá spíše HDP, tedy hrubý domácí produkt. Je to vcelku logické – vzhledem k dnešní globalizaci, celkové světové liberalizaci atd. je HDP mnohem přesnější a výstižnější instrument. Avšak tím, že tehdejší vojenské výdaje byly počítány právě z HNP  a nikoliv jako dnes z HDP, docházelo se pochopitelně k zcela jiným cifrám. A samozřejmě, v případě etatistických ekonomik bývalého východního bloku tak byla ona čísla reálně spíše vyšší, zatímco u západních kapitalistických demokratických zemí byla spíše nižší.

 

Kolik vydávat na obranu?

Z výše uvedeného je patrné, že ona dnes diskutovaná 2% HDP jsou hluboce pod hranicí 5% HNP, kdy již dochází k poškození, deformaci ekonomiky. Ovšem ještě důležitější ale je to, že tato 2% HDP jsou pod úrovní celosvětových výdajů na obranu! Ve většině regionů světa se zbrojí mnohem více! Klasickým příkladem jsou především arabské státy, kde jsou běžné vojenské výdaje kolem 10 % HDP, leckdy i více. Stejně tak by se ale dalo hovořit i o Asii, kde již řadu let probíhají jakési zbrojní závody mezi místními velmocemi (Indie, Čína), ale i mezi menšími státy regionu (Vietnam, Indonésie atd.). Vojenské výdaje Evropy, resp. států NATO patří k nejnižším na světě! Je to dáno do značné míry právě členstvím v NATO, principem kolektivní obrany, kdy jednotlivé státy mohou spolupracovat na různých programech, vzájemně vykrývat své případné nedostatky a do jisté míry se spoléhat na ty další. Jak ale ukazuje dnešní situace, i tento přístup má své limity.

Současné cca 1% HDP, které vydáváme na obranu, je skutečně nedostatečné. A nejde jen o to, že v důsledku takové bezpečnostní politiky žijeme do jisté míry na úkor našich spojenců, že se také na nich stáváme závislými. Jde i o samotnou Českou republiku a její bezpečnost, její akceschopnost v případě nějaké skutečné krize. Jak ukazuje příklad České republiky, ale i dalších zemí, pokud vojenské výdaje dosahují jen hodnoty kolem 1 % HDP, dochází maximálně k udržování schopností ozbrojených sil, a nikoliv k jejich rozvoji, což nelze činit donekonečna. Armáda tak postupně ztrácí na akceschopnosti, dřív nebo později dochází k stagnaci, zanedbávání oblastí, které se krátkodobě mohou zdát jako zbytečné a nakonec se ukáží jako potřebné, ke vzniku vnitřního dluhu. Ovšem snad ještě horší je to, že pokud ozbrojené síly dostávají jen pouhé 1% HDP, pak ztrácejí možnost dlouhodobého plánování a de facto musí stále jen improvizovat. Takovýto přístup ovšem vede nejen k snížení bojeschopnosti, ale i k snížení efektivity vynakládaných prostředků.

Příklad Japonska si v tomto směru nemůžeme brát příliš v potaz – a to především kvůli absolutní velikosti Japonska (populace, ekonomika), ale i jeho mimořádné technologické vyspělosti atd.

Oproti tomu 2% HDP již zajišťují kvalitní formování ozbrojených sil. Takto zabezpečené ozbrojené síly mohou plnit široké spektrum různých úkolů, mohou tak skutečně komplexně zabezpečit obranyschopnost země. 2% HDP dovolují i vytvářet potřebné rezervy, což je oblast, která je často poněkud přehlížena, přesto má svou obrovskou důležitost. A v neposlední řadě 2% HDP vytvářejí zdroje umožňující skutečně kvalitní, dlouhodobé plánování, což významně napomáhá efektivitě jak výdajů, tak i samotných ozbrojených sil.

To, že 2% HDP jsou dostačující pro vytvoření skutečně kvalitní armády i v případě menších států, dobře ukazuje příklad Estonska. Estonsko je stát velice malý, s omezenou populací (1,3 mil obyvatel) – a nižším ekonomickým výkonem, nižším HDP na osobu než Česká republika. V absolutních hodnotách je tak estonský HDP velice malý. Přesto Estonsko díky tomu, že dlouhodobě vyčleňuje 2% HDP na obranu a samozřejmě také díky promyšlené koncepci a zdařilým akvizicím vojenské techniky dokázalo vybudovat sice početně omezené, ale velice efektivní a až překvapivě dobře vyzbrojené ozbrojené síly.

Důležité je i to, že ona 2% HDP zajišťují nejen dostatečný rozvoj nejen ozbrojených sil, ale i zbrojního průmyslu. To je významné právě v případě České republiky mající tradičně velmi vyspělý zbrojní průmysl, který navíc v posledních letech do značné míry obnovil své někdejší schopnosti a dosáhl celé řady úspěchů. Vojenské akvizice tak mohou přispět i k rozvoji domácí ekonomiky. Samozřejmě, nemůže jít o nějakou zásadní akceleraci, na to jsou i ona 2% HDP pořád málo. Přesto i touto cestou lze podpořit ekonomiku (jde navíc o obor s vysokou přidanou hodnotou), což by rozhodně nemělo být přehlíženo.

Je tedy zjevné, že ona 2% HDP vydávaná na obranu nejsou číslem nijak zbytečně vysokým, přehnaným. Dalo by se říci, že jsou jakýmsi rozumným kompromisem, optimálním stavem. 2% HDP nepostačují pro výstavbu nějakých mohutných ozbrojených sil, nedovolují realizovat nějakou ambiciózní politiku. Proto ostatně různé diktátorské režimy s územními ambicemi mají vojenské výdaje mnohem vyšší. 2% HDP ale nepostačují ani světovým velmocím s širokými geopolitickými zájmy. 2% HDP na obranu odpovídají spíše menším a středním státům bez rozsáhlejších politických ambicí – jako je třeba právě Česká republika.

Problém tak není v oněch 2% HDP, ale v tom, že Česká republika se pohybuje hluboko pod úrovní 2% HDP. Česká republika navíc patří k těm nejostudnějším členským státům NATO. Její situace je zcela jiná než v případě států jako jsou Velká Británie, Řecko a Polsko, které vydávají 2% či více, ale také jiná než u států, které se této hranici s výdaji 1,8-1,9% velmi blíží (Francie, Norsko). V některých letech navíc české výdaje klesly i pod 1%! Ovšem asi nejhorší je fakt, že tento stav trvá dlouhodobě, že nešlo jen o nějaký krátkodobý, atypický výpadek, který by se dal relativně snadno vykrýt. V důsledku toho má armáda dnes tzv. skrytý deficit, jehož hodnota se dnes odhaduje na více než 100 miliard!

Z tohoto pohledu je zřejmé, že navyšování výdajů na obranu je více než žádoucí. Je přitom naléhavější, než se může na první pohled zdát. Stejně tak je zřejmé, zvýšení výdajů na obranu na 2% HDP má své opodstatnění, svou racionalitu. Otázkou ale je, jak a kdy tohoto stavu dosáhnout.

Zde lze připomenout, že již někdejší vláda B. Sobotky se v r. 2015, v reakci na zhoršenou bezpečnostní situaci v Evropě, ale i na kritiku ze strany NATO zavázala navýšit vojenské výdaje na 2% HDP – a to vcelku rozumným tempem o jednu desetinu procenta ročně. Pozoruhodným prvkem bylo i to, že tento krok byl podpořen i opozicí, což byl v české politice poměrně vzácný příklad státotvornosti. Vláda tedy měla k navyšování vojenských výdajů volné ruce. Bohužel, nestalo se tak. Byl tím ztracen drahocenný čas, který lze nyní jen těžko dohnat.  

Současné tempo navyšování je naprosto nedostatečné. V minulých letech nešlo o navyšování o desetinu procenta ročně, ale pouze o setiny procenta ročně! V některých letech navíc výdaje na obranu vůči HDP klesaly! Docházelo tak k růstu absolutních výdajů, ale nikoliv procentuálně, což je přitom také důležitý ukazatel. Pravda, do značné míry to není vinou dnešní vlády, protože ta sice vojenské výdaje navyšovala, ale v důsledku toho, že ekonomika tedy i HDP rostly rychleji, než se předpokládalo, vojenské výdaje vůči HDP stagnovaly. Přesto je zřejmé, že k problému navyšování vojenských výdajů je třeba přistupovat aktivněji. Pokud by výdaje na obranu rostly stávajícím tempem, pak by potřebované výše 2% HDP bylo dosaženo až cca v r. 2050, podle jiné metodiky výpočtu (budeme-li počítat od doby etablování samostatné České republiky, kdy v devadesátých letech výdaje na obranu 2% HDP běžně dosahovaly) ještě později! To ovšem celou problematiku posouvá do absurdních rovin. Stejně tak je ale zřejmé, že nějaké ukvapené navyšování výdajů na obranu může České republice spíše uškodit, a to nejen po stránce ekonomické, ale právě v otázce obranyschopnosti země.

Ani zvýšení výdajů na obranu totiž automaticky neznamená také skutečné posílení obranyschopnosti státu. Historie zná celou řadu příkladů, kdy vojenské výdaje byly vynakládány naprosto neefektivně – a tak ani vysoká úroveň vojenských výdajů nepřinesla zvýšení obranyschopnosti země. Typickým příkladem může být ostatně i někdejší komunistické Československo, které mělo mimořádně vysoké výdaje na obranu, jedny z nejpočetnějších ozbrojených sil (v poměru k velikosti státu) mezi bývalými státy Varšavské smlouvy – a přesto úroveň jeho ozbrojených sil měla sestupnou tendenci.

Navýšení výdajů na obranu na 2% tak samo o sobě nestačí – a to zvlášť, je-li provedeno ukvapeně a nepromyšleně. A v některých případech dokonce může obranyschopnost státu spíše oslabit, protože vede k snížení efektivity, a v některých příkladech vysloveně plýtvání veřejnými prostředky. Týká se to přitom především akvizicí vojenské techniky. Typickým příkladem může být Lotyšsko a jeho nákup obstarožních britských obrněných vozidel CVRT, které mají jen velmi omezenou životnost - a  to za nemalou částku, která odčerpala prostředky určené na jiné, neméně potřebné programy. Obdobným příkladem je Rumunsko, které si pořizuje hned dva téměř totožné typy kolových obrněných transportérů s velmi podobnými vlastnostmi, což je přímo ukázkový příklad zbytečného a velmi neekonomického tříštění sil (je možná příznačné, že jde o státy, které své výdaje na obranu navýšily skokově, ve velmi krátké době). Podobné příklady neefektivity, mrhání veřejnými prostředky bez skutečného posílení vojenských schopností země lze pozorovat i např. u tradičně vojensky silného Polska, které dlouhodobě vydává 2% HDP, dnes je dokonce překračuje – a přesto některé jeho akvizice lze považovat přinejmenším za polemické. Ukazuje to např. snaha o vývoj nového BVP, kdy se Polsko několikrát pokusilo o vývoj vlastního BVP (typy BWP-2000, Anders), do programu investovalo obrovské částky – a nakonec byl program zrušen. Obdobně tak polské námořnictvo investovalo značné prostředky do programu korvet Gavron a nakonec jej zrušilo. Jde přitom o ztráty v hodnotě miliard!

Nejde však jen o akviziční politiku. Ještě větším problémem může být neuvážená výstavba infrastruktury, kde přitom také jde o obrovské prostředky. Klasickým příkladem může být ostatně i Česká republika, kde v devadesátých letech často armáda rušila vojenské posádky, aby po několika letech zjistila, že je nezbytně potřebuje, a následně pracně a draze své schopnosti obnovovala. To, že to není jen otázka devadesátých let, ukazuje i plánovaná stavba vojenské střední školy v Karlovarském kraji, přestože stejná střední vojenská škola v Moravské Třebové je pro dnešní AČR dostačující (ještě nedávno se dokonce vedly diskuse o jejím zrušení). A podobných příkladů by se asi dalo najít více.

Nabízí se tedy otázka, zda by vůbec dokázal resort obrany vyšší prostředky absorbovat – a především zda by to bylo skutečně efektivní. Vždyť již dnes resort obrany nedokáže realizovat zásadní strategické akvizice, váznou i některé akvizice do infrastruktury. Resort obrany tak nedokáže využitkovat ani stávající prostředky, a část z nich pravidelně vrací ministerstvu financí. Situaci zhoršuje i fakt, že některé akvizice realizované v minulosti měly k efektivitě hodně daleko – a ministerstvo obrany si tím získalo pověst černé díry na státní finance, což se negativně odrazilo na popularitě armády ve společnosti a tedy i na nižší ochotě společnosti vydávat prostředky na zbrojení.

Mnohem lepší než skokové navýšení výdajů na obranu je tedy spíše naučit se s nimi lépe nakládat, klást vyšší důraz na efektivitu, transparentnost akvizicí atd. Navyšování výdajů na obranu by tak mělo být pozvolné, byť samozřejmě rychlejší než stávající tempo, a mělo by jít ruku v ruce s tolik potřebnými racionalizačními kroky. Jeho cílem by měl být komplexní, harmonický rozvoj ozbrojených sil; a nikoliv pouze  "utracení peněz za každou cenu".

Nejde ale jen o efektivitu vynakládaných prostředků, byť ta je samozřejmě také důležitá. Jde i o samu hodnotu těchto výdajů, o ona pověstná, téměř magická 2% HDP.                                               

To je ostatně možná ten největší problém, a netýká se jen České republiky, ale celého NATO. Ona 2% HDP vnímáme jako určitou mantru – a ztrácíme schopnost vnímat, co se za tímto pojmem skrývá. 

Je třeba si uvědomit, že již sám pojem výdaje na obranu ve výši 2% HDP je poněkud diskutabilní. Problém je především v tom, že každá země své výdaje na obranu počítá trochu jinak. Nejde přitom jen o to, že metodika NATO pro výpočet výdajů na obranu je zcela jiná než metodika, kterou používá např. IISS, Mezinárodní institut pro strategická studia. Podle něj např. Velká Británie je svými výdaji pod úrovní 2% HDP! Jde i o to, že ona metodika NATO nepostihuje výdaje na obranu v jejich plné výši. Zmíněná Velká Británie do svých výdajů na obranu počítá i kapitoly, které v jiných státech nejsou do výdajů na obranu zahrnuty, a patří do jiných kapitol státního rozpočtu! A podobných případů by se jistě našlo více. Je tedy diskutabilní, jestli jsou ony výdaje na obranu počítány správným způsobem, jestli by nemělo v tomto směru dojít k určitým revizím, k změně metodiky výpočtu vojenských výdajů. Pro takovou diskusi je dnes přitom téměř ideální čas.

Dalším problémem je i to, že každá země má zcela jiný HDP. Samozřejmě, velké státy s početnou populací a silnou ekonomikou jsou ve vojenských výdajích vždy zvýhodněny, zatímco malé státy mají vždy omezené zdroje. Projevuje se to příznačně především v oblasti akvizicí vojenské techniky, kdy vzhledem k vysoké ceně moderních systémů ani přes vyšší procentuální výdaje nejsou mnohé státy schopny produkovat dostatečné absolutní částky. Tento faktor činí problémy i poměrně velkým státům jako je Francie či Německo! A v případě menších států, jako je Česká republika, je to ještě výraznější.

Nejde ale jen o samotnou velikost HDP. Jde především o strukturu HDP, charakter dané ekonomiky. Státy, které mají nějaký atypický příjem (ropa), které mají široký vnitřní trh, jsou v tomto směru velmi zvýhodněny, zatímco Česká republika se svou velmi otevřenou, vysoce exportně založenou ekonomikou je značně znevýhodněna. I tento faktor je třeba brát v potaz.

Problém je ale také to, z čeho ony výdaje na obranu a jejich procentuální hodnota vycházejí. Ostatně, celá řada ekonomů upozorňuje, že již sám HDP, způsob jeho počítání, představuje velice problematický konstrukt. Do jisté míry je to způsobeno postupující globalizací, ale i objevením nových druhů ekonomiky atd. Hrubý domácí produkt a jeho velikost tak jen méně vypovídají o ekonomice daného státu, o jeho reálných možnostech. Je tedy otázkou, jak a z čeho ona 2% vlastně počítat. Optimální by bylo, kdyby byla stanovena nějaká skutečně univerzální metoda, která by ekonomiku a její možnosti plně postihovala – minimálně v zemích NATO.

Snad nejzávažnějším argumentem proti snaze stanovit 2 % HDP jako určité pravidlo pro všechny státy NATO je právě problematičnost jakkoliv paušalizace, snahy učinit nějaké závazné všeobecné direktivum bez ohledu na specifičnost každé země. Nejde přitom jen o to, že každý stát je jiný, že má různou velikost, počet obyvatel, sílu ekonomiky. Ještě důležitější je to, že každý stát má taky zcela jiné geopolitické postavení! Poněkud absurdně tak vyznívá rétorika D. Trumpa, který na posledním summitu NATO navrhoval, aby všechny státy NATO vynakládaly na obranu nejen 2%, ale dvojnásobek této hodnoty, 4% HDP – tak, jak to činí USA. Je možná příznačné, že tento požadavek byl velmi rychle odmítnut všemi ostatními státy NATO – a to včetně těch států, které jsou zastánci vyšších výdajů na zbrojení.

Je faktem, že USA skutečně vynakládají na obranu 4% HDP. A pokud bychom započítali i další výdaje, které nespadají pod hlavičku ministerstva obrany, ale pod příbuzné instituce, pak by toto procento bylo ještě vyšší. Tento stav je ale dán především atypickým postavením USA, které nejenže disponují nejsilnější ekonomikou, ale také představují světovou velmoc s rozsáhlými globálními ambicemi – a to prakticky ve všech regionech světa. USA, které de facto plní či spíše chtějí plnit roli jakéhosi "světového četníka" jsou zkrátka někde zcela jinde než malá Česká republika s jejími téměř minimálními politickými ambicemi. Jsou ale také jinde než např. Francie či Velká Británie, které sice představují velmoci minulosti, ale které se dnes spíše snaží jen udržovat status quo. A tento rozdíl se samozřejmě obráží i v odlišných potřebách ozbrojených sil - a  tedy i v prostředcích na ně vykládaných.

Rozdílnost spočívá i v zcela odlišném charakteru jednotlivých ozbrojených sil. Některé státy NATO mají námořnictvo, tedy další a navíc velice drahý druh ozbrojených složek – a to je samozřejmě nutí k dalším výdajům, k vyššímu zbrojnímu úsilí. USA, Velká Británie a Francie navíc mají i rozsáhlý arzenál jaderných zbraní. Jaderné zbraně přitom patří k těm nejdražším zbraňovým systémům. Proto pokud USA udržují jaderný arzenál, flotilu strategických bombardérů a nejsilnější námořnictvo světa, jsou v jiné situaci než malé státy střední Evropy. A logicky tedy musí mít zcela jiné, výrazně vyšší vojenské výdaje – a to i vůči své ekonomické síle, svému HDP.

Je tedy zřejmé, že mnohem lepší cestou, než držet se mantry 2% HDP za každou cenu, je soustředit se na faktický vývoj ozbrojených sil. Nejlepší odpovědí na případnou kritiku tak možná není nějaké formální zvýšení vojenských výdajů (které někdy může být jen jakýmsi hraním s fiktivními čísly; jak ukázal příklad Řecka, se státním rozpočtem a jeho údaji se dá skutečně čarovat), ale především konkrétní činy. Takovými činy mohou být například dobře, efektivně provedené akvizice nové vojenské techniky. Ostatně, právě v této oblasti Česká republika, resp. AČR nejvíce pokulhává. Akvizice nových BVP, nových tanků či samohybných děl přitom měla být provedena už dávno, je odkládána celá desetiletí! Pokud by tento problém dokázala AČR odstranit, pokud by dokázala realizovat tolik potřebné akvizice a zásadně tak posílit své schopnosti, pak by vyjednávací možnosti České republiky byly zcela jiné. A pak by možná ani nevadilo to, že nevydáváme na obranu 2% HDP.

Takový přístup je ostatně vhodnější, než se může na první pohled zdát. Vždyť bezpečnostní, mezinárodně-politická situace se spíše zhoršuje, než aby se lepšila. Někteří experti dokonce poukazují na riziko rozsáhlého vojenského konfliktu, který může přitom vypuknout kdykoliv a kdekoliv. Konflikt na Ukrajině přitom naznačuje, že se to může týkat i přímo České republiky. Nejde tedy jen o nějakou vzdálenou, nejasnou chiméru! České republice tak nehrozí nějaké bezprostřední ohrožení – ale v střednědobé perspektivě může skutečně nastat. Je tedy možná lepší být ve správný čas patřičně připraven, než se nechat strhnout neuváženými ukvapenými kroky, které mohou České republice a její obranyschopnosti spíše uškodit.

 

 

 

                                                                                                Autor článku: David Khol

 

 

Diskusní téma: Výdaje na obranu České republiky

-

Rase 10.01.2019
Děkuji za moc pěkný článek.
V případě AČR se často mluví i o tom, že MO nemá dost kompetentních lidí pro vypisování tendrů. Zadávání požadavků od GŠ je pořád spíš fantaskní (viz nová BVP) a to celé v kombinaci s podfinancováním je dost nepěkný mix. V podstatě je to takový začarovaný kruh a obávám se, že se z toho hned tak nevymotáme.Možná by bylo lepší armádu zrušit a začít nanovo :-D

Re: -

Autor 10.01.2019
I proto jsem se pokusil naznačit, že než pořád jen mluvit o 2% je lepší provést zdařilé akvizice, navýšit početní stavy..Takhle mi připadá, že AČR se pořád jen točí na jednom místě. A utratit peníze bez ohledu na efektivitu by bylo asi to nejhorší, co by mohlo AČR potkat

Re: Re: -

Rase 10.01.2019
Pravda, v poslední době se zdá, že MO umí v podstatě jen na konci roku nakupovat munici případně prodlužovat pronájem Gripenů. Kusové nákupy speciálních náklaďáků, polních kuchyň a podobně ani nestojí za řeč. Je až fascinující, jak naše armáda prakticky nefunguje a bojová technika v podstatě zanikla, krom Pandurů. Netvrdím, že si máme brát vzor z Maďarů, ale pár let zběsilých nákupů v Maďarském stylu by AČR prospělo. Na nové technice a s pořádným vybavením, by se možná podařilo i nalákat mladé lidi na něco jiného než jen na peníze.

ps. můžeme se utěšovat tím, že horší to už nebude :-)

Re: Re: Re: -

Mirra 11.01.2019
to je tím že naše OS v podstatě klesly na provinční úroveň, hlavně mentalitou, nulové ambice. To se pak těžko buduje nějaké normální vojsko. Po rozdělení státu došlo k totální rezignaci, jen se ubíralo a také na postech zůstali jen ti co chtěli zůstat u penězovodu a nejvýraznější schopnost je být nevýrazný.
A ani bych se nedivil kdyby ta nová škola v KV nakonec sloužila pro nábor do Německa. Nejhorší je že u politiků nějak není vůle bránit se silnému vlivu BDR. Estonsko má kvalitní vojsko protože se chce udržet jako stát se všemi atributy, dokonce mají na svém území velkou ruskou menšinu a jde to. U nás je populace prakticky jednolitá a přesto existuje velmi výrazná a vlivná proněmecká klika která bohužel negativně zasahuje i do vojenské oblasti. Nyní v Německu zjistili že slibné personální zdroje z migrantů nebudou tak se logicky obrací pozornost v prvé řadě k ČR. A ministři i vláda akorát mlží.

Re: Re: Re: Re: -

Rase 11.01.2019
tak pokud se koukneme v jakém stavu je Bundeswehr, tak není o co stát. Občas mi přijde, že jsou na tom ještě blběj jak my (v poměru).
ps. nevím jak si tu proněmeckou kliku představit, zatím to moc nevypadá, že by AČR kupovala německou techniku. Zatím spíš vede ta Švédská

Re: Re: Re: -

Jerry 12.01.2019
A jak dlouho bude trvat, než si uvědomíte, že celé vedení ANO budování armády reálně sabotuje. Na předchozí garnitury se sborem nadávalo, ale oni armádu někam posouvali. Nakoupili nová letadla, obrněné vozy, nákladní vozy, zbraně atd. Pod vedením ANO se jen slavnostně oznamují smlouvy, které nikdo nikdy (ale už v tichosti) nepodepíše. Nově Babiš zařízl i nákup L-39 pro CLV.
Záznamy: 1 - 6 ze 6

Přidat nový příspěvek