Otazníky kolem nových bojových vozidel pro AČR

25.10.2018 06:55

Plánovaná akvizice bojových vozidel pěchoty, představující největší akvizici naší armády v novodobé historii, se pomalu, ale jistě blíží ke své realizaci. AČR, potažmo MOČR již deklarovaly některé základní rysy celého kontraktu, jako je např. celkový počet kusů techniky, počet jednotlivých verzí, ale i ekonomický rozsah celého kontraktu. Jsou již dobře známy i konkrétní typy, mezi kterými bude vybíráno (Puma, Lynx, ASCOD, CV90). Program pořízení nových bojových vozidel pěchoty tak získává čím dál jasnější kontury. Přesto tu zůstává několik otázek či možností, které stále čekají na své zodpovězení.

 

Nové tanky na bázi bojových vozidel pěchoty

Jednou z otázek, které se v poslední době objevily mezi odbornou i laickou veřejností, je možné pořízení vozidla palebné podpory, de facto středních tanků na podvozku BVP.

Tato úvaha je do jisté míry reakcí na současný stav českého tankového vojska. Jeho stav je totiž velmi neutěšený, kdy současné tankové vojsko čítá pouze 30 modernizovaných tanků T-72M4CZ a cca 100 nemodernizovaných tanků T-72M/M1 s poněkud problematickou bojovou hodnotou. Z oněch třiceti modernizovaných tanků T-72M4CZ je navíc dnes k dispozici jenom menší část, de facto pouze jedna rota. Situaci do jisté míry "zachraňuje" plánovaná modernizace tanků T-72M4CZ, ta je však velice omezená a představuje de facto jen jakési jejich znovu zprovoznění. Tato modernizace rozhodně nemůže představovat nějaké dlouhodobé, koncepční řešení.

                                            MBT T-72M4CZ / foto: Maulincio / CC BY-SA 4.0

 

Jedná se také o reakci na představení celé řady lehkých nebo spíše středních tanků na podvozku bojových vozidel pěchoty. Týká se to i těch BVP, která se účastní výběrového řízení AČR. Např. v případě bojového vozidla pěchoty ASCOD jeho výrobce, americká firma GDELS, již v minulosti představila své vozidlo ASCOD 105, vybavené kanonem ráže 105 mm – a dnes propaguje své vozidlo ASCOD 42, vyzbrojené italským kanonem ráže 120 mm. Obdobně tak BVP CV90 bylo představeno i ve variantě vyzbrojené 105 či 120mm kanonem. Těmto vozidlům se dostalo značné mediální pozornosti, za čímž stojí nejen efektní bojový vzhled těchto vozidel, ale také intenzivní PR jejich výrobců. Přesto je otázkou, zda by tato vozidla mohla představovat řešení i pro AČR.

              tank CV90120 postavený na bázi BVP CV90 / foto: Konflikty.pl / se svolením autora

 

Předně je třeba si uvědomit, že tato vozidla již z principu představují něco zcela jiného, než jsou dnešní MBT, ale i než klasické střední tanky minulosti. Tím, že byla primárně vytvořena jako bojová vozidla pěchoty, mají zcela jinou koncepci, ale také jiné technické vlastnosti. Vzhledem k tomu, že jejich vnitřní prostor byl určen primárně pro převoz pěchoty, v podobě středního tanku není tento prostor patřičně využit. Nevýhodou je i výrazně vyšší silueta těchto vozidel, která usnadňuje jejich detekci na bojišti, zhoršuje jízdní vlastnosti a stabilitu při střelbě velkým kanonem. S vyšší siluetou souvisí i další handicap těchto vozidel – a tím je nižší pancéřová ochrana. Některé pozorovatele poněkud mate fakt, že tato vozidla mají přibližně stejnou hmotnost jako např. tanky T-72 – a usuzují na to, že tato vozidla mají obdobnou pancéřovou ochranu. Opak je ale pravdou. Díky tomu, že pancíř musí pokrývat mnohem větší plochu, je zákonitě mnohem slabší. Tento handicap slabšího pancéřování přitom nelze plně kompenzovat návěsnou přídavnou ochranou.

Problematickým bodem těchto vozidel je samozřejmě také uložení munice. Vzhledem k tomu, že podvozek BVP je primárně určen pro transport pěchoty, pro  nesení zásoby kanonové munice je méně vhodný. V případě některých těchto vozidel je dokonce munice uložena jen v samotné věži, což její zásobu výrazně snižuje. Např. v případě italské věže Hitfact, osazené na podvozek vozidla ASCOD 42, zásoba munice činí pouze 12 ks! Výrazně tak zaostává i za tankem T-72, který má zásobu 39 ks munice, resp. 37 v případě verze T-72M4CZ. Je otázkou, zda takto nízká zásoba munice může postačovat v reálném, ostrém boji. Celkově tak uložení munice v těchto vozidlech lze hodnotit jako méně dokonalé než v případě klasických tanků – a to i starších typů.

Za mnohé asi leccos vypovídá i to, jak se tyto střední tanky prosazují na současném zbrojním trhu. Např. již zmíněné vozidlo ASCOD 105 se dočkalo jen velice omezeného exportního úspěchu, kdy si jej armáda Thajska pořídila ve velmi nízkém počtu 15 ks.

Mohutnější verze ASCOD 120 a dnešní ASCOD 42 i přes vyšší palebnou sílu neoslovilo žádného zákazníka a existuje pouze ve formě prototypu. Obdobně tak vozidla CV90-105/120 se dosud nedostala do sériové výroby. A nelze přitom jen poukazovat na to, že v době vzniku těchto vozidel byly k dispozici přebytky tanků z dob studené války. Tyto střední tanky zkrátka neoslovily žádný stát, žádnou armádu – a to i přes jejich mohutnou propagaci. Proč asi?

Přesto i tato možnost, tj. pořízení nových středních tanků na podvozku BVP, má svoji racionalitu, své oprávnění. Je to dáno právě neutěšeným stavem tankového vojska, kdy AČR je v opravdu velice nevýhodné pozici, horší než v případě řady dalších států.

Je třeba si uvědomit, že ani plánovaná dílčí modernizace tanků T-72M4CZ situaci příliš neřeší. I tyto modernizované tanky totiž samozřejmě nebude možno provozovat do nekonečna. Jejich konstrukce stejně jako jakýkoliv jiný technický výrobek má samozřejmě své limity. Ona plánovaná modernizace tanků T-72M4CZ proto problém českého tankového vojska neřeší, ale jen jej oddaluje.

Na první pohled by nejvhodnějším řešením byla akvizice nových tanků. Problémem ale je, že na současném trhu je až překvapivě málo vhodných konstrukcí tanků, resp. MBT. Pokud vyloučíme konstrukce, které jsou politicky nepřijatelné (ruské a čínské) a typy, které pocházejí z geopoliticky vzdálených zemí (Korea, Japonsko), pak zjistíme, že jediným reálným hypotetickým nástupcem T-72 je německý tank Leopard 2. I ten ale představuje již starší, v některých směrech již zastaralou konstrukci. Ani Leopard 2 by tedy nemohl představovat skutečně efektivní, dlouhodobé řešení.

Situaci samozřejmě komplikuje i fakt, že na akvizici nových tanků AČR nemá dostatek financí. V současnosti sice dochází k určitému navyšování výdajů na obranu, i tak výdaji na obranu vůči HDP patří Česká republika k těm nejslabším v rámci NATO, ale i v celosvětovém srovnání. Nelze přitom předpokládat, že by se tato situace v dohledné době nějak výrazně zlepšila. Při racionálním uvažování si AČR může tedy nové tanky dovolit až později.

Do optimálního řešení má daleko i další model, který je dnes občas zmiňován – tj. provést onu omezenou modernizaci tanků T-72M4CZ a s nimi počkat na výrobu nového "evropského" tanku, který je dnes vyvíjen německo-francouzskou společností KNDS. Což o to, taková úvaha má svou logiku. Zcela nový tank bude samozřejmě zcela moderní, s dlouhodobou perspektivou. Výhodou je i to, že jde o evropské řešení – a že tento tank si kromě Německa a Francie pořídí i další evropské státy. Otázkou ale je, jestli si AČR může dovolit na tento tank čekat. Vždyť onen vyvíjený evropský tank by měl být podle oficiálních vyjádření výrobce k dispozici až po roce 2030! Vzhledem ke zkušenostem z protahování vývoje u obdobných programů (zde lze připomenout např. ruský tank Armata, jehož vývoj byl mohutně dotován ze státního rozpočtu) lze navíc předpokládat, že i vývoj nového evropského tanku se protáhne, mohou se objevit technické komplikace atd. Je tedy velmi pravděpodobné, že první sériové tanky budou k dispozici až v roce 2035, možná i později. Pochopitelně je nutno počítat i s tím, že první dodávky budou směřovat primárně pro domácí ozbrojené síly – a hypotetické dodávky pro Českou republiku by mohly být realizovány až někdy po r. 2040. Lze oprávněně pochybovat o tom, zda do té doby tanky T-72 M4CZ vůbec vydrží, jestli budou aspoň trochu bojeschopné. A raději si ani nedomýšlejme situaci, že by ty tanky měly skutečně bojovat, kdyby došlo na evropském kontinentu k nějakému ostrému válečnému konfliktu, který za dnešní ne zcela ideální politické situace také nelze zcela vyloučit. Přitom právě pro tyto účely jsou přeci tanky určeny!

Za takovéto složité situace má nákup středních tanků na bázi BVP svou racionalitu. Takovéto střední tanky by sice nepředstavovaly ideální řešení (je ostatně otázkou, zda malá Česká republika s tradičně nízkými výdaji na obranu si může dovolit luxus hledat ideální řešení), přesto by představovaly řešení velice moderní a dostatečně efektivní.

I v případě, že by se AČR rozhodla pro řešení v podobě akvizice středních tanků, zůstává celá řada otázek. Především – celý kontrakt by musel vypadat úplně jinak. Nejčastěji se hovoří o tom, že AČR by si pořídila 60 kusů nových tanků ( 2x30, tedy dva tankové prapory místo současného jednoho). Nemohlo by za takové situace (nižší jednotková cena středních tanků oproti MBT) být těchto vozidel pořízeno více? AČR by si to za dnešní situace jen zasloužila. Vyšší počet středních tanků by navíc aspoň částečně vyvážil některé jejich nedostatky.

Stejně tak je otázkou, kdy by takovéto střední tanky měly být pořízeny. Zřejmě by nemělo příliš smyslu čekat, až všem tankům T-72 M4 CZ dojde jejich technická životnost. Naopak, vhodnější by bylo pořídit je co nejdříve, aby byla zajištěna kontinuita výcviku atd.

I z hlediska akvizičního by bylo ideální, kdyby si tato vozidla pořídila AČR v rámci současného kontraktu na bojová vozidla pěchoty. Šlo by tedy patrně o 270 vozidel (210 + 60) na stejném či technicky příbuzném podvozku, což má samozřejmě obrovské výhody. Takový krok by samozřejmě výrazně usnadňoval logistiku, výcvik, ale také výrobu těchto vozidel.

Určitou možností je i pořídit nové střední tanky částečně na úkor jiných verzí. Ostatně, podle autorova osobního názoru je onen plánovaný počet základních variant bojového vozidla pěchoty zbytečně vysoký, mohl by být tedy o něco snížen, což by otevíralo prostor pro pořízení středních tanků. Takový krok by ale měl být velmi dobře promyšlený; celý kontrakt by musel mít zcela jinou podobu, jiné rozměry. Je proto otázkou, zda by nestálo za to celý kontrakt i přes jeho pokročilost o rok či dva odložit a zvážit všechny možnosti, všechny výhody a nevýhody.

 

Samohybné minomety

Obdobné otázky vyvolává i složení verzí plánovaných BVP. Zkušenosti z ne zcela povedené akvizice obrněných transportérů Pandur přitom ukazují, že správné určení verzí (a jejich počtů) je důležitější, než se může na první pohled zdát.

Armáda zatím ve svých vizích představila požadavek na verzi bojovou, velitelskou, průzkumnou, ženijní, zdravotnickou, vyprošťovací a verzi pro dělostřelecký průzkum. To je celkem běžná sestava. V této sestavě ale poněkud chybí minometná verze. Je to poněkud překvapivé. Vždyť samohybné minomety jsou ve světě zcela běžnou součástí jednotek, vyzbrojených pásovými BVP. A asi by bylo zbytečné zdůrazňovat, jak se minomety jako takové osvědčily v konfliktech poslední doby a jak o ně vzrůstá zájem.

Je to o to překvapivější, uvážíme-li, že vedení MO, resp. AČR dosud minometům – zcela oprávněně – docela přálo. AČR si po letech odkladů pořídila nové lehké minomety 81-MK2-KM. Obdobně tak pro tažené minomety vz.82 PRAM-L byly pořízeny nové tahače, kdy historické Pragy V3S nahradily moderní automobily TATRA 815-7 8x8. Ještě nedávno se také hovořilo o pořízení samohybných minometů ShM Pandur 2 na podvozku obrněných transportérů Pandur, když tato verze navíc byla již představena a vyzkoušena. Akvizice nových samohybných minometů na pásovém podvozku, a to nejen coby náhrady za zastaralé samohybné minomety PRAM-S, by tedy byla jen logická.

Důležitost samohybných minometů coby podpůrného prostředku bojových vozidel pěchoty přitom podtrhuje i celkový stav AČR, resp. dělostřelectva. To dnes stále tvoří de facto pouze samohybná děla vz.77 DANA – a to v původní, nemodernizované verzi. Opomineme-li fakt již ne zcela dostačujících parametrů těchto SHD, pak zásadní otázkou zůstává, jestli mohou být vzhledem ke své koncepci skutečně efektivním prostředkem palebné podpory pro jednotky vybavené pásovými bojovými vozidly pěchoty, která představují něco zcela jiného než stará BVP-2. Určitou komplikací je i to, že samohybná děla jsou umístěna v geograficky poměrně vzdálené jednotce v Jincích. Lze si také položit otázku, kdy naposledy byla nacvičována součinnost mezi motostřeleckými jednotkami a dělostřelectvem. Situaci proto příliš nemůže zlepšit ani plánovaná akvizice nových samohybných děl, která je ostatně neustále odsouvána. Je navíc zřejmé, že nových samohybných děl bude poměrně málo – a nebudou tak stačit na všechny úkoly. Českému dělostřelectvu tak do jisté míry chybí dělostřelecký systém, který by podporoval pěší jednotky vyzbrojené BVP a který by byl jejich integrální součástí – takový systém, jakým kdysi byla samohybná děla 2S1 Gvozdika, která vhodně doplňovala těžší a výkonnější samohybná děla vz.77 DANA. Tuto roli přitom dnes v zahraničních armádách, vzhledem k absenci moderních lehkých samohybných děl, obvykle vykonávají právě samohybné minomety.

Je přitom zřejmé, že tuto funkci samohybných minometů nemůže představovat již zmíněný samohybný minomet ShM Pandur 2. Tento samohybný minomet i přes své nesporné kvality vzhledem k svému kolovému podvozku představuje zcela jiný systém, který by nemohl v těžkém terénu s pásovými bojovými vozidly pěchoty držet krok. Ze stejných důvodů tuto roli nemohou plnit ani tažené minomety vz.82 PRAM-L.

Nejlepším řešením dané situace by tedy bylo pořízení samohybných minometů na pásovém podvozku. I zde je ale otázkou, jaké konkrétní provedení by mělo být zvoleno.

Do jisté míry nejpřirozenějším řešením by bylo zavedení samohybného minometu na stejné bázi jako plánovaná bojová vozidla pěchoty. Potom by zůstávalo otázkou, v jakém počtu a jak by tyto minomety měly být pořízeny. Buď by tyto samohybné minomety byly pořízeny v rámci onoho celkového počtu 210 vozidel. To by ovšem znamenalo, že samohybné minomety by byly pořízeny na úkor dalších verzí. Anebo by samohybné minomety – obdobně jako výše zmíněné střední tanky – musely být pořízeny nad rámec tohoto kontraktu.

Samozřejmě je otázkou, zda by mělo jít o věžové minomety anebo klasické bezvěžové minomety, umístěné přímo na podvozku. Bezvěžové typy mají rozhodně nezanedbatelnou výhodou ve své nižší ceně.

Výhodou je, že na současném trhu je hned několik typů minometů – a to jak klasických, tak i automatických – které by mohly být poměrně snadno osazeny na podvozek pásových BVP. Jejich výrobci mají přitom bohaté zkušenosti s vytvářením specializovaných nástaveb.

Je ale otázkou, zda by případné nové samohybné minomety měly být postaveny na stejném pásovém podvozku, jako plánovaná bojová vozidla pěchoty – a zda by nestačily samohybné minomety postavené na nějakém jiném, lehčím pásovém podvozku.

Myšlenka mít samohybné minomety na jiném podvozku než bojová vozidla pěchoty vypadá na první pohled poněkud absurdně a může působit jako zbytečné tříštění sil na dvě zcela odlišné platformy. Zde je ale třeba si uvědomit, že podobné dilema řeší i jiné armády – a leckdy tento problém řeší právě takovýmto způsobem. Samohybné minomety totiž mají na moderním bojišti zcela jiné postavení než bojová vozidla pěchoty. Většinou jsou v mnohem bezpečnější bojové situaci – a to i v podmínkách moderních asymetrických konfliktů. Nepotřebují tedy tak mohutnou pancéřovou ochranu. Nepotřebují ani tak velký vnitřní prostor, jaký mají bojová vozidla pěchoty. Nutností naopak je, aby daný lehčí pásový podvozek měl stejné výkony jako podvozek těžších bojových vozidel pěchoty, především rychlost a průchodnost těžkým terénem, aby s nimi mohly držet krok.  

Příkladem takového samohybného minometu na lehčím podvozku mohou být minomety 2R2M společnosti TDA či švýcarský typ Bighorn, umístěné mj. na podvozku obrněného transportéru ACV (de facto hluboce modernizovaný M113). Takovýto obrněný transportér sice nemá výkony a odolnost bojových vozidel pěchoty, vyrovná se jim ale rychlostí a průchodností těžkým terénem. Takovýchto vhodných podvozků je přitom na současném trhu celá řada.

                              

                                  120mm minonet Bighorn / foto: RUAG / TheBernFiles / PD

 

Každopádně je zřejmé, že samohybné minomety AČR pro své jednotky vyzbrojené pásovými bojovými vozidly pěchoty potřebuje. Pokud si je nepořídí – i to je bohužel možné – pak se nám to v budoucnu může ošklivě vymstít.

Pokud by byly spolu s bojovými vozidly pěchoty pořízeny jak střední tanky coby náhrada za T-72, ale i samohybné minomety, pak by se ovšem celkový počet objednaných jednotek dostal patrně až kamsi k hranici 300 kusů, možná i více. To by se sice představovalo větší investici, ale na druhou stranu by postavení těžké brigády na jedné univerzální platformě zejména z dlouhodobého hlediska přineslo výrazné finanční úspory. Vyšší počet objednaných jednotek by znamenal nižší jednotkovou cenu, splátky by se jistě daly rozložit do delšího období atd. A samozřejmě, pokud by byly zakoupeny střední tanky na podvozku BVP, pak by odpadla potřeba pořízení nových MBT coby náhrady za tanky T-72.

Závěrem lze zopakovat, že plánovaná akvizice nových pásových bojových vozidel pěchoty má na konci roku 2018 stále celou řadu nezodpovězených otázek. Dokonce se zdá, že s blížícím se otevřením výběrového řízení těchto otázek spíše přibývá. Měly by být proto zodpovězeny – a to skutečně uvážlivě a racionálně. Jinak hrozí, že se bude opakovat zkušenost s modernizací tanků T-72 či akvizice letounů L-159 – a že desítky miliard budou vyhozeny, aniž by bylo dosaženo skutečného navýšení bojeschopnosti Armády České republiky. A něco takového by si Armáda České republiky, ale i sama Česká republika rozhodně nezasloužily.

 

 

 

                                                                                                  Autor článku: David Khol