Lehký samohybný minomet - žádané zboží

13.06.2018 15:40

Samohybným minometům, jakož i minometům obecně je v poslední době věnována čím dál větší pozornost. Zdaleka to není jen kvůli připravované akvizici české armády. Obdobné akvizice realizují či plánují i další armády – a to nejen v středoevropském regionu.

Za tímto zvýšeným zájmem o minomety je dobrá zkušenost s jejich nasazením v asymetrických konfliktech. Ukázalo se, že díky svým vlastnostem – schopnost nepřímé palby, nízké rozměry a hmotnost – jsou minomety jedinečným a často i jediným prostředkem palebné podpory vojsk bojujících v nepřehledném terénu. Minomety se zkrátka osvědčily, a to v celé řadě konfliktů včetně občanské války v Sýrii a Iráku, či během konfliktu na Ukrajině.

Hlavní zájem přitom směřuje k samohybným minometům. I to je plně v souladu s moderními trendy, kdy na mobilitu je kladen čím dál vyšší důraz. Samohybné minomety ale představují velice širokou rodinu, která má celou řadu podkategorií.

 

Samohybné minomety dnes

Samohybné minomety dnes máme nejčastěji spjaty s takovými typy, jako je např. moderní finský typ NEMO/AMOS, případně ruskými typy 2S9 NONA. Tyto samohybné minomety dosahují takových výkonů, že mohou plně zastoupit i starší typy lehčích samohybných děl. Díky svému pancéřování navíc mohou zajistit své osádce patřičnou ochranu. V neposlední řadě jde o systémy velice fotogenické a dostává se jim proto značné mediální pozornosti.

                                        ruský 120mm samohybný minomet 2S9 NONA-S

                                                      (foto: Olegvdv68 / CC BY-SA)

 

Nevýhodou těchto samohybných minometů je ovšem jejich vysoká cena. Ta se v některých případech blíží ceně samohybných děl. To samozřejmě jejich rozšíření komplikuje, vysoká cena např. zabránila rozšíření jinak technicky velice zdařilého typu 2S31 Vena do výzbroje ruské armády.

Obdobně tak existují samohybné minomety postavené na bázi kolových obrněných transportérů, resp. kolových BVP. Jde např. o ruský typ NONA-SVK, ale i např. polský typ RAK, využívající uložení zbraně do otočné věže. Vedle toho existuje celá řada typů, které vznikly pouhým osazením běžného minometu na korbu obrněného transportéru. I tyto kolové minomety mají ale své nevýhody. 

V neprospěch obou těchto podkategorií hraje právě onen zdánlivě banální fakt, že tyto minomety jsou odvozeny od běžných pásových a kolových obrněných transportérů, resp. bojových vozidel pěchoty. Většinou tedy poskytují palebnou podporu jednotkám, které jsou celé kompletně postavené na daném typu obrněného vozidla. To je samozřejmě v pořádku, problémem ale je, že takovýchto těžkých jednotek je čím dál méně. I nadále v armádách představují tu největší hodnotu, představují nejúčinnější údernou sílu. Přesto jejich procentuální podíl v moderních armádách neustále klesá.

 

Na obrněných automobilech

Obrněné automobily dnes hrají čím dál větší roli. Do jisté míry je to dáno proměnou moderního bojiště, kde se armády často potýkají s atypickým nepřítelem a kde hraje čím dál větší roli lehká pěchota. Projevilo se to především v asymetrických konfliktech Blízkého východu, ale i v jiných regionech. Ukázalo se, že obrněné automobily jsou ideálním kompromisem mezi výkonnými, ale těžkými kolovými obrněnými transportéry – a mezi ozbrojenými terénními automobily, tzv. technicals, jejichž zásadní nevýhodou je především (téměř) absentující pancéřování. V mnoha směrech jsou dokonce lepší než automobily specifické kategorie MRAP, které se hodí jen pro určité bojiště a pro určitý typ úkolů.

Ve prospěch obrněných automobilů ovšem hraje i jejich snadná výroba (jejich konstrukce může být odvozena od běžných automobilů) a v neposlední řadě také relativně nižší cena. Díky tomu mohou být obrněné automobily k dispozici poměrně snadno, rychle a ve velkých počtech. Někdy proto vznikají celé vojenské jednotky až do velikosti brigád, které jsou kompletně vyzbrojeny obrněnými automobily.

Také tyto jednotky postavené na obrněných automobilech ovšem vyžadují palebnou podporu. Většinou jsou pro tyto účely využívány automobily vybavené lehkými automatickými kanony. Ty však mohou plnit tyto úkoly jen částečně. Čím dál víc je zřejmé, že tyto jednotky potřebují i prostředky nepřímé palby, kterou přitom nejlépe zajišťují minomety. Klasické, tažené minomety jsou přitom již vzhledem k charakteru těchto jednotek nevhodné. Vznikají tak první samohybné minomety, postavené na bázi lehkých obrněných automobilů.

Po určitou dobu podporu lehkých pěších jednotek zajišťovaly samohybné minomety, které vznikly osazením minometu na podvozek terénního automobilu. Klasickým příkladem může být např. velice zdařilý španělský typ EIMOS, vzniklý osazením minometu 81 mm na podvozek výkonného terénního automobilu VAMTAC. Obdobně tak v USA vznikl samohybný minomet EDIM, který představuje kombinaci automatického minometu 81 mm (nápadně podobného ruskému minometu 2B9 Vasiljok) a známého terénního automobilu HMMWV. Technicky velmi zajímavé jsou čínské samohybné minomety CS/SM-1, které obdobně představují kombinaci lehkého automobilu s minometem 81 mm, případně jejich větší obměny CS/SM-10, nesoucí minomet 120 mm.

Tyto samohybné minomety mají jednu zásadní nevýhodu. Tím, že jsou odvozeny od běžných automobilů, zcela nebo téměř u nich absentuje pancéřová ochrana. To v době vzniku těchto automobilů nebylo považováno za nevýhodu, protože se předpokládalo, že tyto palebné prostředky budou operovat dostatečně daleko od bojových linií. Během konfliktů na blízkém východě či v severní Africe, kde často neexistuje jednotná bojová linie, se ale ukázalo, že i tyto prostředky palebné podpory dostávají do bezprostředního ohrožení a že tedy také vyžadují pancéřovou ochranu.

Zajímavým pokusem, jak vyřešit tento problém, je nedávno představený ukrajinský samohybný minomet Bars-8 MMK, který představuje kombinaci 120mm minometu a obrněného automobilu Bars. Na rozdíl od většiny výše zmíněných konstrukcí je zde ale minomet, osazený na speciální plošině, převážen skrytý v původním prostoru pro výsadek, ze kterého je před palbou vyklápěn ven.

Ukrajinský minomet Bars-8 MMK představuje pozoruhodnou konstrukci, která zajímavým způsobem řeší výše zmíněný problém pancéřové ochrany. Přesto i tento minomet má několik nedostatků. Především – přestože příprava k palbě u tohoto vozidla je na první pohled krátká, pro úkoly těchto jednotek je stále až příliš dlouhá. Problém činí i sám fakt, že minomet je převážen uvnitř vozidla. Vzhledem k rozměrům, ale i hmotnosti minometu proto musel být obrněný automobil zvětšen, zvýšila se i jeho hmotnost. Převážená zásoba munice u tohoto typu bude patrně velmi nízká, takže bude potřeba mít k dispozici vyšší počet dalších vozidel, určených k transportu munice. Nevýhodou je i snížená průchodnost terénem. Nabízí se potom otázka, zda pro plnění takových úkolů není lepší starší, ale osvědčený typ NONA-SVK, který je vybaven zbraní stejné ráže a který má prakticky stejné rozměry a hmotnost - a  to při výrazně vyšší průchodnosti terénem.

Ukazuje se tak, že pro potřeby jednotek postavených na bázi obrněných automobilů jsou samohybné minomety 120 mm až příliš těžké, částečně i zbytečně účinné.

Něco takového nám naznačují i zkušenosti s nasazením obrněných automobilů v konfliktech Blízkého východu. Vzhledem k tomu, že v těchto konfliktech neexistuje souvislá bojová linie a samohybné minomety se dostávají výrazně blíže ke svému cíli, nepotřebují mít velký dostřel, který mají 120 mm minomety. Obdobně tak často není potřeba až tak velký účinek. Mnohem víc je zdůrazňována pancéřová ochrana takovýchto prostředků, jejich pohyblivost a také schopnost co nejrychlejší palby na cíle, nacházející se často v jejich blízkosti.

Neznamená to ovšem, že minomety 120 mm jsou pro tyto jednotky nevhodné. Naopak, jejich místo je nezastupitelné. Samohybné minomety 120 mm mají ale své místo až u větších celků. Jednotky postavené na bázi obrněných automobilů ale potřebují minometné systémy i na nižší úrovni, často i na úrovni roty.

Z tohoto hlediska mnohem lépe tento úkol řeší nedávno představený ruský samohybný minomet 2S41 Drok.

                               model ruského 82mm samohybného minometu 2S41 Drok

                                  (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

Samohybný minomet 2S41 Drok představuje pozoruhodnou konstrukci. Byl postaven na bázi obrněného automobilu Tajfun-K 4386 v uspořádání 4x4. Díky použití tohoto podvozku se Drok vyznačuje vysokou rychlostí a vynikající průchodností těžkým terénem. Výhodou je i poměrně silné pancéřování.

Hlavní zbraní systému 2S41 Drok je minomet 82 mm, který je na rozdíl od výše zmíněných konstrukcí osazen do malé, plně otočné věže. Díky tomu může velice snadno a rychle měnit odměr a náměr, což v podmínkách dnešního bojiště hraje velkou roli. Výhodou je i sama pancéřová ochrana zbraně.

Zatím nebylo oznámeno, jaký konkrétní typ 82 mm minometu byl v systému 2S41 použit. Patrně jde o zcela nový, odvozený od nějakého již používaného minometu. Zde je ale třeba podotknout, že Rusko má k dispozici celou rodinu minometů 82 mm a že ruské minomety měly vždy vynikající úroveň. Lze proto předpokládat, že tento minomet bude mít velmi dobré technické parametry.  

Lehký samohybný minomet 2S41 Drok dosud nebyl zaveden do ruské armády, dosud ani nebyl plně dokončen vývoj. Přesto je zřejmé, že tento typ má v ruské armádě velkou budoucnost. A dalo by se říci, že systém 2S41 Drok naznačil, kudy se bude ubírat budoucí vývoj.

Historie vojenské techniky zná ale i další typ lehkého samohybného minometu. Poněkud paradoxně jím je téměř půl století starý francouzský samohybný minomet AML-60.

Samohybný minomet AML-60 je v očích širší veřejnosti poněkud méně znám, je do jisté míry ve stínu slavnějšího obrněného automobilu AML-90. S ním sdílí stejný čtyřkolový podvozek, vyznačující se kompaktností, ale i velmi dobrými jízdními vlastnostmi.

                                                  samohybný minomet AML-60-20

                                                 (foto: SonOfNiger / CC BY-SA 3.0)

 

Na rozdíl od typu AML-90, vyzbrojeného kanonem 90 mm, je AML-60 vyzbrojen minometem Brandt 60 LR relativně malé ráže 60 mm. Přesto by bylo chybné typ AML-60 podceňovat, protože byl zaveden do výzbroje celé řady armád a úspěšně nasazen v mnoha konfliktech. Mimořádně zajímavá je zkušenost armády jihoafrické republiky, která minomety Brandt 60 LR široce používá -  a to jak ve vozidlech Eland 60 (de facto kopie AML-60), tak i ve výzbroji mnohem větších obrněných transportérů Ratel. Jihoafrické armádě se tyto samohybné minomety velice osvědčily, a to především při jejích bojových aktivitách v Namibii, které se velice podobají dnešním asymetrickým konfliktům. Obdobné zkušenosti mají i další armády, které typ AML-60 mají ve výzbroji a udržují jej i přes jeho věkovitost.

Přesto je zřejmé, že kariéra typu AML-60 se již blíží ke konci. Nevyhovuje především podvozek, který je poplatný své době. Ovšem nejvýznamnější je fakt, že tyto jednotky jsou zkrátka již staré. V mnoha případech jsou navíc silně opotřebované provozem. Na světě přitom dosud slouží stovky těchto lehkých samohybných minometů, které již brzy bude třeba nahradit. Otevírá se tak prostor pro vývoj nového lehkého samohybného minometu.

 

Nový lehký samohybný minomet

Zkušenosti z vývoje ruského systému 2S41 Drok naznačují, že zkonstruovat takový lehký samohybný minomet je relativně snadné. Lehký samohybný minomet je možno zkonstruovat na bázi většiny současných obrněných automobilů.

V České republice přitom v současnosti existuje hned několik typů obrněných automobilů. Typickým příkladem je obrněný automobil Ajban firmy Nimr, na jehož výrobě spolupracuje i vojenský opravárenský podnik VOP CZ, dále typ Patriot konsorcia CSG, ale i typy Gerlach společnosti Zetor Engineering či MPVT X2 firmy Talosa. Ty by se mohly stát základem pro hypotetický lehký samohybný minomet.

Otázkou je, jaký minomet by pro tyto účely měl být použit. Vhodných minometů, nabíjených zezadu je na světovém trhu relativně málo. Jednou z možností je použít původní či modernizované věže vozidel AML-60, Eland či Ratel, případně i v současnosti vyvíjený jihoafrický minomet DLS M10 BLLR. Stejně tak by ale možno použít minomet odvozený od některého z běžných současných minometů, který by byl uzpůsoben pro nabíjení zezadu. Zkušenosti ruských, ale i francouzských konstruktérů naznačují, že něco takového je nejen možné, ale i poměrně snadno realizovatelné, když minomety obecně patří ke konstrukčně jednodušším dělostřeleckým zbraním. Ostatně, zkušenosti s výrobou minometů má i Česká republika díky svému minometu ANTOS.

Obdobně tak je otázkou již to, jaká ráže minometu by měla být zvolena. Zde je třeba podotknout, že u minometů se hranice mezi tradičními rážemi 81, resp. 82 mm a na straně druhé lehčí ráže 60 mm do jisté míry stírají, když některé novější typy 60 mm minometů (jako např. rakouský typ M6 firmy Hinterberger) svými výkony dosahují výkonů starších 81 mm minometů. Obecně ale platí, že pro lehčí obrněné automobily by logicky byl vhodnější minomet menší ráže 60 mm.

Samozřejmě, takovýto obrněný automobil / lehký samohybný minomet by vyžadoval i odpovídající systém řízení palby. Vzhledem k charakteru úkolů, ale i vzhledem k relativně nízkému dostřelu by bylo možno použít jen nějaký jednodušší, levnější systém. Stejně tak by bylo nutno výzbroj obrněného automobilu doplnit o nějaký kulomet, sloužící k ochraně vozidla (u typu AML-60 dokonce existuje verze, kombinující 60 mm minomet s 20 mm kanonem).

Je otázkou, zda by takovýto lehký samohybný minomet byl vhodný pro armádu České republiky. Je ale zřejmé, že vojáci by především při nasazení do zahraničních misí uvítali zavedení takovéhoto nenáročného a přitom výkonného systému, sloužící pro úkoly palebné podpory. Výhodnost takové akvizice vyniká i vzhledem k charakteru připravované nové brigády pozemního vojska, která má být koncipovaná jako lehká – a jejíž součástí budou i obrněné automobily.

Mnohem větší šance ale nabízí export. Jak již bylo zmíněno, po světě dosud slouží stovky samohybných minometů AML-60, případně Eland. Mnohé z nich přitom již brzy budou muset být vzhledem k opotřebování vyřazeny a jejich majitelé si tak budou hledat náhradu. Na světovém zbrojním trhu se tak otevírá poměrně značný prostor – a bylo by tedy škoda této šance nevyužít.

 

 

 

                                                                                                Autor článku: David Khol