Katar a jeho ozbrojené síly

12.12.2018 12:45

Zbrojení, zbrojní politika představuje velice zajímavý, jedinečný fenomén. Je výrazem tradice, ale i politiky daného státu, a to jak vnitřní, tak i vnější. Bylo tomu tak vždy, dnes je to ale možná výraznější než kdykoliv dříve. Částečně je to způsobeno čím dál větší globalizací, do jisté míry je to dáno ale i cenou moderních zbraňových systémů, jejichž hodnoty dosahují až absurdních rovin. To nutí jednotlivé státy navazovat mnohem užší a složitější vztahy rázu nejen vojenského a ekonomického, ale i politického.

Zbrojní politika má samozřejmě také obrovskou vypovídací hodnotu, která nám do jisté míry dovoluje predikovat další vývoj daného státu. Pokud např. nějaký stát začne nadměrně zbrojit, pak je zřejmé, že toto zbrojení nerealizuje jen tak bezdůvodně, a že se připravuje na otevřený konflikt. Stejně tak pokud si nějaký stát pořídí nějaký mimořádně účinný zbraňový systém, převyšující možnosti ozbrojených sil svých sousedů, pak je vysoce pravděpodobné, že dřív nebo později takový zbraňový systém proti svým sousedům také skutečně použije.

Jedním z nejzajímavějších států současnosti z hlediska zbrojní politiky je arabský Katar. Na první pohled malý (rozloha cca 11tis km2; 2,3 mil. obyvatel), nicméně díky obrovským zásobám ropy a zemního plynu velice bohatý stát v posledních letech realizuje neobyčejně intenzivní zbrojení, překračující i míru obvyklou v regionu Perského zálivu, který je přitom zbrojení více nakloněn než např. relativně mírumilovná Evropa. Zbrojení Kataru tak představuje svým způsobem fenomén. Stojí proto za to si tohoto fenoménu blíže povšimnout.

                      Dauhá (Daha) - hlavní město emirátu Katar / foto: Jaw101ie / CC BY-SA 2.0

 

Po dlouhá léta byl Katar do jisté míry ve stínu Saúdské Arábie. S tou Katar pojilo pouto nejen politické a ekonomické, ale i náboženské, kdy v obou státech je oficiálním náboženstvím wahábismus, specifická a do jisté míry krajní varianta islámu. Tento stav se ale začal v průběhu devadesátých let měnit. Možná právě proto, aby vystoupil z politického stínu velké mocné Saúdské Arábie, začal Katar realizovat čím dál samostatnější, ambicióznější politiku. Katar se tak přestal orientovat jen na spolupráci s dalšími arabskými státy Perského zálivu, především státy sdružené v organizaci GCC – a navázal úzkou spolupráci s Tureckem a poněkud překvapivě i s Íránem, jehož politické vztahy s arabskými sousedy jsou přitom tradičně napjaté. Katar začal podporovat různá islamistické hnutí – a to hned v celé řadě zemí. V Kataru se také usídlila známá televizní stanice Al-Džazíra, jejíž rétorika je velmi kritická k politice arabských monarchií. Tato politika vyústila až v politickou krizi v roce 2017, kdy se vztahy s okolními státy natolik zhoršily, že došlo k námořní blokádě Kataru – a moc nescházelo k tomu, aby situace přerostla v otevřený konflikt.

Současná složitá situace Kataru tedy není jen otázkou několika posledních let, jak by se mohlo zdát a jak je někdy mylně vnímáno. Naopak, jde o proces velice dlouhodobý – a je otázkou, kam až může dojít. I dnes, po určitém zklidnění, vztahy mezi Katarem a mezi ostatními arabskými státy oblasti zůstávají nadále velmi napjaté a v poslední době se opět zhoršují, jak ukázalo např. vystoupení Kataru z organizace OPEC. Situace tak připomíná spíše pověstný klid před bouří než skutečnou stabilitu – a opět hrozí nebezpečí otevřeného konfliktu.

Tato politika se samozřejmě odráží i v budování ozbrojených sil. Ty v posledních letech zaznamenávají neobyčejný růst, který jen těžko nachází srovnání – a to i v celosvětovém měřítku.

 

Ozbrojené síly Kataru

Ještě před nedávnem Katar disponoval jen malými ozbrojenými silami, zhruba odpovídajícími jak jeho velikosti, tak i jeho potřebám. Katar udržoval armádu o síle cca 12000 vojáků, přibližně na úrovni nedalekého, obdobně velkého Bahrajnu. Letectvo disponovalo jen omezeným počtem bojových letadel, obdobně tak i námořnictvo se omezovalo spíše na hlídkovou funkci. Armáda Kataru tak představovala hodnotu spíše symbolickou, než skutečně reálnou bojovou sílu.

             příslušníci katarských ozbrojených sil při přehlídce / foto: Mohamod Fasil / CC BY 2.0

 

Tento stav se ale v návaznosti na zhoršující politickou a bezpečnostní situaci začal měnit. Katar začal masivně budovat své ozbrojené síly. Došlo k navýšení početních stavů – jestliže ještě v roce 2012 se udával počet 12000 vojáků, dnešní údaje hovoří o ozbrojených silách čítajících 27500 vojáků. A je pravděpodobné, že tento počet i dál poroste. Zde je ale nutno podotknout, že velkou část ozbrojených sil tvoří cizinci, de facto žoldnéři najímaní v Pákistánu, ale i v západních zemích.

Ještě nápadnější je ale intenzivní zbrojení, kdy jsou nakupovány zbraňové systémy v takovém množství, že to je až zarážející.

 

Pozemní vojsko

Páteří pozemního vojska Kataru jsou tankové jednotky. Ty ještě donedávna používaly francouzské tanky AMX-30 v počtu 44 ks. Jde o starší typ, nevyhovující již podmínkám moderního boje. 

Katar dlouhodobě usiloval o nákup moderních tanků, jejich akvizice byla ale opakovaně odkládána. Katar např. odmítl velice výhodnou nabídku na dodávku tanků Leclerc. V této době se ale stále počítalo s tím, že nové tanky budou pořízeny jen v počtu podobném tankům AMX-30 (max. 50 ks), aby tvořily výzbroj jediného praporu.

Tuto situaci ale změnila zmíněná politická krize. V návaznosti na akutní potřebu, a to již bez zbytečného otálení, byly objednány německé tanky Leopard 2A7. Tyto tanky byly vybrány i proto, že to byl jediný západní typ, který je v současné době k dispozici.

Je zajímavé si všimnout, v jakém počtu byly tanky Leopard 2 pořízeny. Dosud bylo objednáno 62 ks, tedy počet značně překračující velikost praporu. Je tedy zřejmé, že katarské tankové vojsko bude růst. A je nutno dodat, že Katar má zájem o pořízení celkem 200 tanků Leopard 2, tedy více než čtyřnásobný počet někdejších AMX-30.

Je ale otázkou, zda bude skutečně pořízeno všech 200 tanků Leopard 2. Důvodem jsou především možné obstrukce ze strany německé vlády, která se tradičně k dodávkám do regionu Perského zálivu staví spíše vlažně. Je proto velice pravděpodobné, že další tanky Leopard 2 již nebudou nakoupeny – a že si katarské ozbrojené síly pořídí jiný typ tanku. Katar je proto zmiňován jako jeden z nejvážnějších zájemců o nejmodernější ruský tank T-14 Armata, jehož zavedení odkládá i samotná ruská armáda. Zároveň by šlo o první vážnější dodávky ruské vojenské techniky do Kataru, jehož armáda se tradičně spoléhá spíše na dodávky ze Západu. Úvahy (jak se ukazuje, velice reálné) o pořízení tanku T-14 Armata tak mají i hlubší vypovídací hodnotu.

Obdobná situace panuje i u pěších jednotek. Ty se po dlouhá léta spoléhaly na starší francouzská BVP AMX-10, kolové typy VAB, VBL či brazilské EE-9 Cascavel. V průběhu devadesátých let byly nakoupeny transportéry Piranha II v omezeném počtu 40 ks. Tato vozidla by ale brzy měla nahradit moderní francouzská kolová BVP VBCI, vyzbrojená 30 mm kanony – a to v počtu 490 kusů.

Akvizice bojových vozidel VBCI stojí za hlubší povšimnutí. Předně – Katar si ve vozidle VBCI pořídil typ, který představuje současnou světovou špičku. Katarské VBCI budou vybaveny lépe než stejné stroje sloužící v armádě samotné Francie. Budou navíc dodány v počtu, který několikanásobně převyšuje počet všech obrněných vozidel katarské armády. Tento počet je tak vysoký, že vyvolává pochybnosti, zda vůbec bude mít katarská armáda pro tato BVP dostatek vojáků. Patrně dojde k dalšímu navýšení početních stavů katarské armády, realizovaného ale nejspíš opět najímáním cizinců.

I přes tento poněkud absurdní stav Katar usiluje o další posílení svého pozemního vojska. V poslední době totiž probleskují zprávy o ambici nakoupit pásová BVP – a to některý z moderních tureckých typů. Je přitom zřejmé, že Katar pásová BVP příliš nepotřebuje, když potřeby jeho pozemního vojska jsou de facto saturovány dodávkami kolových VBCI. Případné dodávky tureckých BVP tedy mají zjevně spíše politický než vojenský charakter, a vypovídají o snaze navázat ještě hlubší politické vztahy a získat si politickou podporu Turecka.

Podobné změny zaznamenalo i dělostřelectvo, jehož největší sílu donedávna představovala jihoafrická tažená děla G5. Spolu s tanky Leopard 2 Katar zakoupil i německá samohybná děla PzH-2000. Příznačně opět typ, který patří mezi světovou špičku. Pokud se ale podíváme na počet těchto SHD, pak v poměru k ostatním akvizicím je poměrně malý. Je proto velice pravděpodobné, že Katar si v dohledné době pořídí další moderní SHD.

Významný růst zaznamená také vrtulníkové letectvo, které obdrží americké bitevní vrtulníky AH-64 či dopravní UH-60 či evropské NH-90 a AW139. I zde se jedná o znásobení původních kapacit.

Úderné schopnosti katarské armády nesmírně umocnila i akvizice nového čínského raketového systému JARM, jehož rakety mají dosah až 280 km (v případě použití raket SY-400 až 400 km). Katar tak získal velice výkonný systém, schopný vážně ohrozit i dva současné hlavní protivníky Kataru, tedy Saúdskou Arábii a SAE.  

 

Vojenské letectvo

Snad nejvýrazněji se současný trend týká vojenského letectva. A dalo by se říci, že růst jak početních stavů, tak i schopností katarského vojenského letectva je bezprecedentní a nemá v současné době obdoby.

Po dlouhá léta patřilo vojenské letectvo Kataru k nejmenším v rámci celého regionu. Jeho nejvýkonnějšími letouny byly francouzské stíhací stroje Mirage F-1 v počtu 14 letounů. Zde lze připomenout, že tyto letouny se dočkaly poměrně výrazného nasazení během války v Perském zálivu v roce 1991. Pro cvičné účely sloužily především letouny Alpha Jet v počtu 6 ks.

                                 Dassault Mirage 2000-5 letectva Kataru / foto: USN / PD

 

Prvním výrazem modernizace katarského vojenského letectva byl nákup letounů  Mirage 2000 v počtu 12 ks, které nahradily typ Mirage F-1. Je ale zajímavé, že katarské letectvo se stroji Mirage 2000 nebylo spokojeno a letouny mají být nabídnuty k prodeji.

Patrně i z těchto důvodů katarské letectvo uvažovalo o nákupu nových letounů. Zarážející byl ale počet poptávaných letounů – a to 72 jednotek. I proto byl tento záměr mnohými analytiky zpochybňován. Realita ale předčila i tato očekávání.

Prvním větším kontraktem byl nákup francouzských letounů Rafale v počtu 24 ks, což bychom ještě mohli vnímat jako přirozenou náhradu za Mirage 2000. Tento počet byl ale později navýšen na 36 letadel. Prakticky vzápětí ale přišly i další, rozsáhlé dodávky bojových letounů. V USA bylo již objednáno 36 letounů F-15, přičemž tento kontrakt byl označován z obou stran jako výraz vzájemného přátelství. Nákup letounů F-15 má tak zjevně politický charakter a představuje jedinečnou ukázku toho, jak dnes bojové letouny slouží nejen pro faktické posílení vojenských schopností, ale také pro vytvoření politicko-ekonomických vazeb. Je třeba podotknout, že americkým Kongresem byl povolen nákup až 72 letounů F-15 – a ve světle posledních událostí proto nelze vyloučit, že budou dodány i další jednotky.

Zatím poslední akvizicí je nákup evropských letounů Typhoon v jejich posledních modifikacích. I v letounu Typhoon tak katarské letectvo dostalo špičkový letoun, ovšem výkony velmi podobný s F-15 a Rafale. Bylo nakoupeno 24 ks, díky čemuž počet nadzvukových letounů katarského letectva dosáhne počtu 96.

To, že Katar nakoupil hned tři typy kvalitních, špičkových letounů podobných kvalit v podobném množství – a to i přes jejich vysokou cenu, dnes nemá obdobu. Je třeba si uvědomit, že Katar těmito kroky své vojenské letectvo zosminásobil! Přesto lze polemizovat, zda tento krok bude skutečně efektivní. Vždyť k posílení obranyschopnosti nestačí jen nakoupit letadla. Je potřeba vybudovat také patřičné zázemí, logistiku atd. To v Kataru do jisté míry absentuje. Stejně tak neméně závažným problémem je výcvik pilotů – již dnes se tak objevují pochyby, zda Katar bude mít pro nové letouny dost pilotů. Částečně tento handicap vyváží nákup nových cvičných letounů PC-21, ale ani tato akvizice problém neřeší. Lze pochybovat, zda země s tak malým počtem obyvatel najde ve svých řadách dostatek pilotů. Katar tento problém bude patrně řešit najímáním cizích pilotů. Je ale otázkou, zda i tím se něco dosáhne, když zkušenosti arabských států naznačují, že spoléhat se na žoldnéře není zrovna ideální. A u pilotů to pochopitelně platí víc než např. u obyčejných pěšáků.

Zajímavé je, že Katar plánuje i další nákupy nadzvukových strojů. Katar např. opakovaně projevil zájem o ruské Su-35. Jejich akvizice dosud nebyla uzavřena, zatím jde spíše jen o deklaraci zájmu, přesto i tento zájem o něčem vypovídá. Je přitom zjevné, že Katar další bojové letouny již nepotřebuje – a rozhodně nepotřebuje své síly tříštit dalším typem. I možný nákup letounů Su-35 tak má zjevný politický charakter a je veden snahou získat přízeň Ruska, které dnes opět ve světové politice hraje významnou roli. Katar také již projevil zájem o nějaký letoun páté generace. Otázka pořízení dalších letounů pro katarské letectvo je i nadále otevřená a její realizace nám hodně napoví i o budoucí politice Kataru.

                                                 C-17 letectva Kataru / foto: USAF / PD

 

Nejde ale jen o nadzvukové bojové stroje. Neméně významné změny proběhly i v dopravním letectvu, jehož význam je někdy poněkud přehlížen. Jeho rozvoj začal již v devadesátých letech, kdy byly nakoupeny americké letouny C-130J-30. Ovšem mnohem zásadnější byl nákup těžkých dopravních letounů C-17. Poněkud může mást fakt, že tyto letouny mají civilní označení, přesto je jejich určení primárně vojenské (oblíbený trik, který praktikoval např. někdejší Sovětský svaz). Letectvo malého Kataru má tedy větší dopravní kapacitu než všechny státy Visegrádské čtyřky dohromady! Významné posílení znamenalo i zakoupení dvou tankovacích letounů A-330 MRTT. Díky těmto krokům katarské letectvo získalo schopnost dálkových operací – a je otázkou, zda této schopnosti nebude chtít Katar také patřičně využít.

Zajímavý vývoj probíhá i v protivzdušné obraně, která se ještě nedávno opírala jen o systémy nižšího dosahu. Páteří katarské protivzdušné obrany by měl být americký systém patriot PAC-3, jeho dodávky ale teprve probíhají. Katar usiluje i o další posílení své vzdušné obrany. Byla již uzavřena předběžná dohoda na dodání amerického systému THAAD, zde je ale nutno podotknout, že smlouva jako taková dosud nebyla uzavřena. Možná i proto Katar deklaroval zájem o ruský systém S-400.

Ať již bude pořízen jakýkoliv typ, pro Katar to bude znamenat obrovský posun, jelikož jak systém THAAAD, tak i S-400 patří mezi nejlepší ve své kategorii. V případě pořízení ruského S-400 se ale nabízí otázka, zda se podaří tento systém zakomponovat do komplexní soustavy spolu se systémem Patriot – a zda se podaří vybudovat skutečně efektivní protivzdušnou obranu.

 

Vojenské námořnictvo

Obdobný vývoj jako letectvo zaznamenalo i námořnictvo. Po celá osmdesátá a devadesátá léta katarské námořnictvo tvořily pouze tři francouzské raketové čluny typu Combatante III. Ty doplňovalo menší množství hlídkových člunů. Katarské námořnictvo tak patřilo k nejslabším v regionu a plnilo de facto jen symbolickou funkci.

Tato situace se začala měnit v průběhu devadesátých let. Katar si objednal tři britské korvety typu Vita, které se od francouzských člunů lišily především posílením protivzdušné výzbroje.

Mnohem zásadnější posílení své flotily realizuje Katar dnes, v návaznosti na zhoršení vztahů se svými sousedy. A to způsobem, který opět jen těžko nachází obdoby.

Výrazem této modernizace byly především obří nákupy v Itálii, uzavřené v roce 2016. Páteří katarského námořnictva by se tak brzy měly stát 4 zcela nové lodě typu Multipurpose Corvette, které i přes své označení velikostí, ale i výzbrojí patří spíše k lehkým fregatám. Jde o velmi kvalitní plavidla, která díky své protiletadlové výzbroji, raketovému systému SAAM-ESD a PLŘS Aster15/30 mohou zajišťovat nejen kruhovou obranu, ale plnit i roli protiraketového štítu. Jde o jedny z nejsilnějších jednotek v regionu, velikostí se jim mohou rovnat jen saúdské fregaty Al Riyad (francouzský typ La Fayette), které jsou ale starší a méně technologicky vyspělé. I to o něčem vypovídá.

Spolu s těmito lehkými fregatami byly nakoupeny také dvě menší jednotky, které jsou označovány jako OPV, ovšem díky své výzbroji tvořené protilodními a lehkými protiletadlovými raketami patří spíše k raketovým člunům. Také ty svými kvalitami vysoce předčí starší raketové čluny katarského námořnictva a představují značnou údernou sílu.

Ovšem nejzajímavější součástí této akvizice je objednávka lehké výsadkové vrtulníkové lodě, příbuzné alžírské lodi Kalaat Béni - Abbés. Tato loď může nejen působit jako výsadková, ale díky své protivzdušné výzbroji tvořené systémem SAAM-ESD opět může plnit roli protiletadlového a protiraketového štítu.

Akvizice této jednotky dramaticky změnila schopnosti katarského námořnictva. V této lodi totiž katarské námořnictvo získalo loď, schopnou i dálkové projekce sil. Tak výkonnou jednotku přitom nemá žádný stát v dané oblasti, dokonce ani mocnosti jako Írán a Saúdská Arábie!

Katarské námořní akvizice ovšem i dál dynamicky pokračují. Katar si v Turecku objednal cvičné lodě typu CTS. Jedná se o moderní velké jednotky, které ale mohou sloužit i jako hlídkové – a jejich výzbroj může být posílena i lehkými raketami. Spolu s těmito loděmi byly objednány i hlídkové čluny MRTP-24 a obdobný typ Herkules. A některé z těchto člunů přitom mohou nést i řízené rakety. Je příznačné, že tyto lodě byly objednány právě v Turecku. Také tyto nákupy mají vedle své vojenské hodnoty i úkol vytvořit politicko-ekonomické vazby – a získat pro Katar podporu při nějakém novém hypotetickém konfliktu.

Tyto rozsáhlé akvizice katarské námořnictvo posouvají do zcela jiných rovin. Vzniká tak zde silná, moderní flotila, schopná plnit i rozsáhlé oceánské úkoly. Je ostatně zajímavé srovnat si námořnictvo Kataru s námořnictvem velkého, mocného Íránu, který přitom některým západním médiím a politikům slouží jako jakýsi globální strašák. Íránské námořnictvo z tohoto srovnání vychází jako slabší, opírá se navíc o spíše starší jednotky. A i nejmodernější íránské lodě, např. korveta Jamaran, jsou technologicky zastaralé a svou výzbrojí se nemohou rovnat katarským jednotkám.

 

Závěr

Když se na dané akvizice podíváme souhrnně, můžeme odvodit několik závěrů. V posledních letech Katar výrazně posílil své ozbrojené síly – a to jak kvantitativně, tak i kvalitativně. Byla pořízena nová výzbroj – a to prakticky ve všech kategoriích vojenské techniky. Vždy jde přitom o moderní, špičkové systémy. Bohatý Katar si zjevně může dovolit to nejlepší, nejkvalitnější, co je na trhu.

Z počtů objednané techniky ale vyplývá, že zde nejde jen o náhradu starší techniky. Ve většině druhů výzbroje Katar své schopnosti zmnohonásobil. I vyspělé, bohaté státy přitom při zavádění nové a výkonnější techniky své početní stavy spíše redukují. Ostatně, srovnejme si početní stavy katarské armády s armádou některé z evropských mocností. Je přitom zřejmé, že v tomto vojenském posilování bude Katar i nadále pokračovat. Lze ale pochybovat, zda ostatní státy regionu budou tomuto trendu jen přihlížet. Spíše je pravděpodobné, že tato situace může přerůst v ještě intenzivnější závody ve zbrojení – a možná i v otevřený konflikt.

Je ale zajímavé podívat se na to, jak jsou tyto akvizice realizovány. Zbraně jsou nakupovány především ve státech, které mají v dané oblasti nějaký vliv. Typickým příkladem jsou USA coby globální mocnost – a i proto byly v USA realizovány tak obrovské nákupy, které mají pro americkou ekonomiku zásadní přínos. Katar si těmito akvizicemi do jisté míry kupuje přízeň těchto států. Tento přístup se ve vojenských akvizicích objevoval již dříve, nikdy ale ne v takové míře. Je proto pravděpodobné, že tento prvek se v oblasti vojenských akvizicí bude objevovat čím dál častěji.

Jindy jsou zas naopak realizovány nákupy ve státech, které k dané oblasti nemají žádný vztah – např. Itálie. Je ale příznačné, že v takových případech jde o státy, které jsou v ekonomicky horší situaci a jsou proto ochotny svou výzbroj prodat komukoliv. Jedná se navíc o systémy, které jsou špičkové, a které svými vlastnostmi ideálně vyhovují potřebám Kataru (např. malé, ale nesmírně silně vyzbrojené korvety). I to ale jen ukazuje na pragmatičnost katarské akviziční politiky.

Poněkud překvapivé je, že dosud se ve větší míře neobjevily dodávky z Ruska (které se zatím omezily jen na dodávky lehké pěchotní výzbroje) nebo Číny. Katar se i nadále orientuje na západní techniku - a nechce riskovat možné komplikace z přechodu na koncepčně jinou výzbroj. I to se ale může brzy změnit, jak ukazují akvizice systému JARM. Přesto je zřejmé, že se Katar orientuje spíše na západní, technologicky pokročilé systémy.

Díky všem těmto krokům malý Katar vojensky, ale i politicky neobyčejně posílil. Zatímco Saúdská Arábie či SAE se utápí v problematickém konfliktu v Jemenu a Írán je zaneprázdněn válkou v Sýrii, Katar se postupně, promyšlenými kroky dostal na úroveň střední vojenské mocnosti. A co je možná ještě důležitější, Katar získal prostředky k dálkové projekci sil, k schopnosti působit i na velké vzdálenosti. Katar tak může realizovat i rozsáhlou útočnou vojenskou operaci – a to nejen proti sousedním státům (Saúdská Arábie, SAE), ale i ve vzdálenějších regionech. Nemusí se to týkat jen Perského zálivu! Je otázkou, zda katarské vedení nebude chtít této schopnosti využít.

Představa malého Kataru, jak útočí na některého ze svých sousedů či na některý vzdálenější stát, může působit poněkud absurdně. Ve skutečnosti ale zas tak fantastická není. Lze připomenout, že katarské ozbrojené síly se v podobě letounů Mirage F-1, ale i pozemních jednotek účastnily již první války v Perském zálivu. Katarské letectvo se ve spolupráci s evropskými a arabskými státy poměrně výrazně účastnilo i zásahu v geograficky vzdálené Libyi. Katar se také nepřímo angažuje v různých občanských konfliktech a díky finančním injekcím získal i četné sympatizanty v různých státech, ať již se jedná o Libyi, Sýrii či další země.

Katar má tedy k případnému otevřenému konfliktu vhodné podmínky. Katar má také zjevně vysoké ambice, jak ukazují kroky jeho politické reprezentace; má tedy i politickou ochotu k odvážnějším aktivitám. A bohužel, některé ne příliš prozíravé kroky ostatních arabských států katarské politiky v jejich politice jen utvrzují. Je přitom jasné, že ono vojenské posilování, přípravu na válku nelze provozovat do nekonečna – a že jednou ta válka skutečně může nastat. Stačí tedy možná jen ona pověstná poslední kapka.

Tato situace se ale netýká jen Kataru, a má ale i širší vypovídací hodnotu. Často se v odborné, ale i populární literatuře objevuje teze, že největším bezpečnostním problémem dneška je obnovení někdejší bipolarity, mocenského soupeření mezi USA a Ruskem, případně mezi USA a Čínou. To je samozřejmě pravdou, není to ale jediné riziko. Zásadní rozdíl od studené války spočívá v tom, že se objevují i další, regionální hráči – a to i takoví, u kterých by to třebas člověk nečekal. Svébytným fenoménem jsou státy, které jsou někdy označovány jako "malí vzteklí psi". Jde o státy, které jsou třebas svou rozlohou, počtem obyvatel malé, někdy i velmi malé, ale jejich ambiciózní politika vysoce překračuje jejich reálnou velikost. Ostatně, za takového "malého vzteklého psa" lze označit i např. Severní Koreu, která je malá a chudá, a přesto se již stala globálním hráčem. Severní Korea ovšem představuje případ velice specifický a odlišný. Mnohem lépe toto přirovnání odpovídá právě Kataru.

Problémem ale je, že takových malých, ambiciózních států bude spíše přibývat. Je proto otázkou, jak a zda vůbec se s tímto fenoménem současné lidstvo vyrovná.

 

 

                                                                                               Autor článku: David Khol